neděle 4. června 2017

7 důvodů, proč tentokrát opravdu zhubnu (a změním životní styl)

Jak už jsem několikrát zmiňovala, pokusů o zhubnutí jsem absolvovala desítky, dost možná přes stovku. Ale přesto jsem teď poprvé přesvědčená, že to už fakt zvládnu a dojdu cíle. Pomalu budu hubnout a budu čím dál zdravější, až se jednou, za pár let, dostanu na zdravou a přijatelnou váhu.

Vím to, protože:

1. Vím mnohem víc o zdravé stravě a o cvičení, než kdykoli předtím. Tápala jsem v tom, kolik kJ vlastně jíst, co jíst, jak často jíst, zda snídat, když to nesnáším a podobně. Teď, po přečtení desítek knih, stovek článků a ještě více diskusí na internetu, do kterých přispívali odborníci, na to mám jasný pohled.

2. Protože vím, že chci žít. To souvisí s depresí, kterou trpím, ale poprvé v životě mám radost ze života a vím, že můžu mít hezkou budoucnost. Dosud jsem jen přežívala a myslela si, že to takové bude už navždy. Nebo spíš že to bude už jen horší. Ale není to tak, chci to změnit a definitivně jsem se rozhodla uzdravit, protože už vím, že to má cenu.
.
3. Protože mám opravdu dobrou motivaci. Doteď to bylo vyhýbat se posměchu, vypadat hezky a nebýt ta divná. Teď chci být zdravá, šťastná a vést dobrý život. Až se mi podaří zhubnout, tak snad i být jiným příkladem... A dobrý život je největší motivace vůbec a já vím, že to tak bude.

čtvrtek 1. června 2017

Začínám s hubnutím naplno

Hubnutí je moje celoživotní téma. Nadváhou a posléze obezitou jsem trpěla už od raného dětství a poprvé jsem začala hubnout asi ve dvanácti letech. Od té doby proběhly už doslova desítky, možná dokonce stovky pokusů o zhubnutí, ale, jak víte, nevyšlo to. Nejdéle jsem to vydržela dva měsíce, během kterých jsem cvičila 30 days shred a posléze se věnovala rychlé chůzi, tehdy jsem zhubla 10 kilo. Ale pak jsem se zase vrátila do zajetých kolejí a nabrala to. Nebyl to jojo efekt, nijak jsem nehladověla, jedla jsem, kolik jsem jíst měla, ale prostě jsem se vrátila k tomu jíst jako prase. :)

Teď mám obrovskou motivaci to zkusit znovu, tentokrát opravdu naposled. Chci z toho pobytu v blázinci vytřískat co nejvíc a je to naprosto skvělý okamžik pro začátek hubnutí. Navíc mám na to skvělý diář Deník hubeňoura od Clever Minds(dočkáte se i recenze), který mě bude motivovat, protože strašně miluju různé tabulky a zapisování. A k tomu mám ještě jednu tajnou motivaci, o které se dozvíte v příštím článku. :)

Takže tímto oficiálně oznamuju, že ode dneška opravdu hubnu. Založila jsem si profil na kalorických tabulkách, vypočítala jsem si, kolik přesně jíst kalorií a kolik jakých makroživin, koupila jsem si pěknou lahev na pití, aby mě o něco víc bavilo pít vodu (:D) a od příštího týdne začnu plnit tento Roční běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila pro všechny, co se po letech zase rozhodli hýbat. Vždycky jsem chtěla začít běhat, ale se současnou váhou nemůžu, takže mi vyhovuje, že ten plán začíná jen chůzí a až po devíti týdnech se začíná s velmi pomalým během vždy na dvě minuty. A to je fajn. Pan Škorpil navíc ví, co dělá.

Jídelníček jsem si zatím nastavila na 2100 kcal, což mi připadá hrozně moc, ale vyšlo mi to ze vzorečku, kdysi mi podobnou hodnotu doporučila i výživová poradkyně a navíc to stejně bude méně, než jím dosud, takže to zkusím a uvidím, jestli něco shodím. Kdyby ne, prostě si za dva-tři týdny kalorie mírně snížím. Co se týče makroživin, vychází mi to na 157 g bílkovin, 70 g tuku a 210 g sacharidů. Bude to fajn, protože je to dost jídla, dobře se to plánuje a mě navíc hrozně baví plánování a počítání... Budu jíst 4x denně, vyhovuje mi to víc než 5x-6x, protože pak pořád myslím na jídlo a navíc se cítím pořád "nedojezená", navíc to je nepraktické. A v červnu půjdu na diagnostiku inBody, abych průběžně mohla kontrolovat i procenta tuku a svalů.

Jsem hrozně nadšená a motivovaná, vím, že to moc dlouho nevydrží, ale taky vím, že už to nevzdám. Budu sem pravidelně psát, jak na tom jsem a časem si začnu fotit vše, co denně sním - určitě to pomůže jíst lepší věci, když budu vědět, že to uvidíte. :D Ale k tomu víc zase příště.

středa 31. května 2017

Už dva týdny volná - jak žiju po propuštění?

V blázinci běží čas úplně jinak. První tři dny se mi hrozně táhly a připadalo mi, že tam jsem už věky. Pak to začalo naopak neuvěřitelně ubíhat, nevěřila jsem vlastním počtům, když jsem si říkala, že už tu jsem tři nebo čtyři týdny... Připadalo mi to, jako bych přišla včera. A ke konci byl můj pocit úplně nejdivnější, po devíti týdnech pobytu jsem zároveň měla pocit, že tam jsem strašně dlouho, ale i že tam jsem strašně krátkou dobu. Připadala mi strašně vzdálená ta doba, kdy jsem byla jen doma a nic nedělala, jako by to byl nějaký minulý život a já už žila jen v Beřkovicích... A zároveň jsem měla pocit, že jsem přece teď přijela, jakto, že už jedu domů? Bylo to vážně zvláštní. I teď to cítím podobně - v blázinci to bylo hrozně zvláštní, moc důležitý a krásný období života, ale zároveň jako by to nezabralo žádný čas, jako by se čas tady doma během léčby zastavil...

Jsem doma už dva týdny. Taky hrozně dlouhá a zároveň krátká doba. Včera večer jsem přemýšlela, na kolik procent bych ohodnotila svůj cíl - převést tamější režim domů, zachovávat návyky tam získané i v realitě, splnit všechny cíle, co jsem si zadala... A dala bych si tak 65 %. Není to moc, ale ani to neznamená, že jsem selhala.

pondělí 29. května 2017

Jak bylo v blázinci a co mi to dalo

Bylo to strašný a úžasný. Za cenu mnoho pláče a utrpení (hlavně ze začátku) jsem dostala víc, než v co jsem vůbec mohla doufat. Ale pěkně od začátku...

Do Horních Beřkovic mě poslala má psychiatračka, u které se léčím se středně těžkou depresí a sociální fobií. Už mnohokrát předtím jsem si říkala, že by možná hospitalizace byla prospěšná, tak jsem na to kývla, přestože jsem vůbec nevěděla, co mě čeká. Byla jsem pochopitelně hrozně nervózní, nenáviděla se za to, že jsem souhlasila a doufala, že pro mě nebude místo... Ale sedmého března mi zazvonil telefon a sympatický hlas řekl, že za týden mám v dopoledních hodinách přijet. Tím mi začalo týdenní peklo, kdy jsem nevěřila, že tam fakt jedu - a musela naráz zařizovat miliardu věcí jako je škola, úřad práce, lékaři...

Nicméně jsem nastoupila. A bylo to horší, než jsem si to představovala. Lidé byli fajn, ale režim se mi zdál velmi přísný, program náročný, sestřičky nesympatické a hlavně jsem prostě chtěla domů, protože jsem vůbec nebyla zvyklá být mimo něj. První noc jsem probrečela... A pár dalších nocí vlastně taky. Pak se to postupně zlepšilo, ale po dvou týdnech jsem stejně primářovi oznámila, že chci odejít a už jsem málem podepisovala reverz, ale psycholog mě přemluvil, abych zůstala ještě tři dny a pokud si to nerozmyslím, půjdu tak. Tak jsem zůstala - a to až do konce svého devítitýdenního pobytu. A dobře jsem udělala.

sobota 20. května 2017

Můj život za...

Je pro mě hodně důležité plánovat si cíle, vše si strukturalizovat a průběžně kontrolovat. Tenhle článek je snad nejdůležitější ze všech, protože si sem sepíšu všechny aktuální cíle a v průběhu času se sem budu vracet, aktualizovat a rekapitulovat, zda se mi to povedlo, nebo ne.


Za měsíc (21. 6. 2017)
Za měsíc budu mít dokončen úklid bytu. Před několika měsíci jsem přečetla knihu Zázračný úklid od Marie Kondo, nadšenkyně do minimalismu, a hned po dočtení jsem si řekla, že přesně takhle chci žít. Zbavit se všeho nepotřebného, mít pořád uklizeno a vlastnit jen věci, které mám ráda. Už jsem vyhodila asi deset pytlů odpadků, což je šílené - a ještě šílenější je, že to skoro není znát. Budu vyhazovat, třídit a organizovat dál, dokud nedospěju do stavu, kdy si budu moci s klidem říct, že už vlastním opravdu jen a pouze to, co mě těší a přináší užitek.
Jsem hodně velký lempl co se týče návštěv lékařů, takže tento měsíc si všechno vyřídím, oběhám, objednám se a podobně.
Také se chci vrátit do skauta a začít s Cenou vévody z Edinburghu - skvělá věc, určitě se o tom jednou rozepíšu víc.
Začnu se více hýbat, budu hlavně chodit každý den na procházky, pít pouze čistou vodu a pravidelně jíst. S tím souvisí to, že si začnu zapisovat do svého hubnoucího deníku od CleverMinds (mimochodem, doporučuju!)
V červnu se setkám s dominikánskými terciáři.
Začnu pravidelně číst, každý týden aspoň jednu knihu.
Do měsíce půjdu ke zpovědi (ano, jsem katolička) a začnu zase chodit pravidelně na nedělní mše.

Kdo jsem a co tu vlastně dělám



Narodila jsem se koncem května 1996 v Mostě, ale žili jsme ve Snědovicích - malá vesnička v Litoměřickém kraji. Matka je uklízečka, otec nezaměstnaný, ale v mém dětství se živil jako řidič. Ani jeden z rodičů není tak úplně psychicky stabilní, takže je jasné, že své psychické problémy jsem od velké míry podědila.


Ze svého dětství si moc nepamatuju - a stejně tak si popravdě nepamatuju žádné období, kdy bych neměla psychické problémy. Už od školky jsem byla neprůbojná, přehnaně stydlivá a pamatuju si, že už ve školce mě často přepadaly intenzivní pocity smutku, toho, že nemá vůbec nic smysl a často se mi chtělo z ničeho nic brečet. To ale nikdo neřešil a když jsem to řekla, brali to jako dětský rozmar a jen řekli: “Tak si breč, jestli se přede mnou stydíš, tak můžeš jít jinam.”